Thanks for reading this. I am author of anything creative and have in common with computers and literal art. Read my other blog for example. And the other in the group is specialist on rules of economical games. If you look for a cooperation, you could contact us or wait for better message which might be coming.

Chapter I

Blaf & Šlem

1... Grupa

Dnes, tak se každému dalšímu dni v grupě říkalo. Dnes umřel stařešina. Proč, na to se nikdo neptal. Každej, kdo ho pozoroval, když kolem něj procházel, to už pár dní věděl. On sám v té době už jen bez ustání polehával na lehátku pro odcházející. Sýpavě tam oddechoval a šnupal další a další kupky blafu, zatímco pobaveně koulel očima. V jednom okamžiku se jeho zrak zničehonic zakalil, ještě sebou cukl a bylo po všem.
"Hej týpci!" zahlaholí v potemnělém prostoru mezi osvětlenými nafukovacími baráky mladě vypadající usměvavý běloch, kterému všichni v grupě neřeknou jinak než podle barvy kůže. Na chvilku se odmlčí, potom ale stejně povznesenou intonací hlasu pokračuje:
"Hadrák je asi fakt mrtvej."
Okolo všech obydlí se ozývá nesmírný hukot různých agregátů, šrum a brum hudby ba i sykot, až praskání kdovíčeho ještě. Není slyšet vlastního slova, proto putuje Bělochova zpráva táborem hodně pomalu. Nakonec nastalou událost pochopí všichni, sejdou se do jednoho včetně dětí k mrtvole a každý do ní různě štourá nebo píchá, aby zjistil, že je to skutečně pravda. Rozhodující slovo má nakonec Modlitebník:
"Tuhej jak prkno, de se slavit," odsouhlasí domněnku vyřčenou už před desítkami minut méně uspěšnými učastníky večírku, kteří kolem mrtvoly polehávali v podroušeném stavu neschopni dalšího pohybu. Ostatně jinak to ani být nemohlo, muž víry pil vždy prim, proto si umrtí ani dřív všimnout nemohl.
"Počkáát," zakřičí zase Běloch, "vždyť přece kvůli tomu, že umírá, se už slaví, nebo ne?"
"Jenže, mladej, teď se prostě bude slavit dvakrát víc. To nikomu neuškodí," odpoví sebejistě hlas davu.
Grupa si počíná až nezvykle precizně. Ještě před započetím druhé umrlčí oslavy Hadráka zabalí do kusu zasmrádajícího igelitu a strčí ho i s tím do předem připravené vzduchotěsné, ohnivzdorné schránky.
Okamžiky ticha, kdy se umrlec balil a neinformovaný by je mohl chápat jako projev úcty, skončili. Bengál mohl znovu začít. Grupa ovšem pokaždé pracovala v tichosti, protože se jim tak lépe soustředilo. Vlastně pouze v takové situci, za naprostého ticha, se soustředit vůbec dokazali. Balení umrlce byla práce, proto stichli. Zato zábava poté, ta musela být hlučná. Chvíle ticha vlastně v Grupě přímo nesnášeli.
Nenadálé sklidnění dodalo zmatenému dravému tvorstvu v podobě lišek, divokých psů nebo rysů opětovně jistotu domova. Takřka houfně se začali cítit být pevné v kramflecích a zvědavě se v malých skupinkách přibližovali skoro až k nafukovacím domům. Když už to vypadalo, že skočí dovnitř a nějaké zbytky jídla snědí, začal znovu strašlivý rámus. Všechny paběrkující zvířecí bytosti se raději znovu rozutíkaly do krajiny pojídat zbytky odjinud. Proč se vlastně přibližovali k barákům, to nikdo z Grupy nevěděl. Neměli důvod, museli být prostě jen zvědavé.
Podobně jako zvěř na úprku klopýtá táborem bez ustání pohublý pobledlý člověk se zhýralým výrazem ve tváři. Stáří se nedá odhadnout. On sám si myslí, že existuje dlouho. Vlastně to považuje za věčnost. Proto prolétává prostorem vyhrazeným všeobecným bengálem a poptává se ostatních: "Fakt mám bejt stařešinou?"
Každej mu na to přitaká. Zatracená věc, být nejstarší. Nikdo bez stihomamu si to nepřizná. Kdo mu propadne první, stane se všeobecně nejstarším členem Grupy. Dnes o sobě rozhodl s velikým předstihem Vávra. Každýmu se to zdálo zvláštní, jelikož jim zase tak starej nepřipadal, ale nikdo to nechtěl být a on o sobě rozhodl.
Vávra neunese tíhu osudu. Šňupe blaf jako závod. Když začiná slunce prohřívat zem na které se valí ožralý a zblafovaný jak to prase, pochopí, že není cesty zpět. V té chvíli už nad ním všichni stojí a různě do něj štouchají.
Modlitebník se zkoumavě zahledí a kopne trochu Vávry do rozkroku. Ozve se tiché zasténání.
"Není mrtvej, je stařešina," usměje se s uspokojením, zatímco šňupe z modlitební knížky.
Grupa rozhodně potřebuje nějakého stařešinu, který vydrží víc než poslední. Tenhle se probudil z tranzu tíhy osudu už další ráno, ten by snad mohl, spekulují kšeftaři. Blafu už mají dost pro celý regiment, šlemu taky. Chybí tabák, ženským voňavky, víc jisker, žrádlo. Hoboj se musí hnout, aby se dalo směnit zboží a nabrat další suroviny. Taky děcek je nějak moc, tak snad nějaký prodat. Jenže kdoví jestli bude Vávra děcka prodávat.
"Zatracený právo starešiny", dochází nahlas vyžleti Třešni, hopsalce Jiskře a mnoha dalším.
"To já mohla být stařešina a s děckama by byl kšeft. Je to sice o držku kšeft, ale pořád kšeft," spekuluje Třešen. Mnozí z mužských si to myslí taky. Jenže, kdo by chtěl chcípnout první. Nikdo. Děcka už dlouho žádný neprodali. Některý se beztak ztratili, některý někdo ukradl. Vávra v Grupě od děcka nevyrostl, soudí jedni. Vyrostla tu Světlice, to vědí všichni. Ona jediná do Vávry neštourá. Počká až se všichni rozejdou a nakonec mu pomůže dovléct se do vily. Stará se o něj pár setmnění, kdy ostatní vyváději už jen umírněněji. Potřebují co nejrychleji odpálit klidně i na Mars, jinak se tu dočista pomátnou hlady a nudou.
Uprostřed osvětlené tmy, kdy měsíc prozrazuje stejné nic jako kdykoliv jindy, Vávra otevře oči. Světlice na něj jakoby nezaujatě kouká, ale pak se rozzáří.
"Že bysme vystřelili nějakou rachejtli a udělali šílenej ohňostroj, když ses vzbudil?"
"Já, Já," mluví koktavě Vávra, "Ne-Ne-vím."
"Tak se vymáčkni a přestaň s tím blbnutím, se ti zasek mozek?"
Vávra raději pokrčí nechápavě rameny, pak zmlkne dočista. Světlice mu udělá kupku blafu. "Tak se probuď, týpku, musíme vyrazit, jasný?"
On potáhne a pokýve hlavou na souhlas.
"Pojď jim to teda říct, ostatní kšeftaři už se dost vztekaj," táhne ho holčina z postele a tlačí skrze futra.
Venku zvědavé šelmy pobíhají okolo téměř tichého tábora. Občas se někomu z nich některá nelíbí, tak po ní hodí kámen. To zvíře rozčílí a zavrčí, potom poodběhne směrem od světel, ale pak se zase vrátí a znovu chtějí vlézt do vily. Povětšinou sklouznou na ochranné jiskřivé síti a sletí. Ostatně někdy skončí na jiskřivé síti i děcko, pak se z něj buď stane mrtvolka nebo se zblázní. Vůbec se děcka povětšinou nechávají v ohradách, vilách nebo u rodičky, jenže ne vždycky se všechno vydaří. Když se ale šelmě přece jen podaří proskočit až dovnitř, chvilku se tam valí po zemi a lýsá o stěny. Někdy snad i něco sežere. Nakonec pokaždé záhadně vrávoravým krokem vypochoduje ven a zmizí ve tmě. Potom je zpravidla ráno vidět její sežrané torzo. Chemici to jednou bývalému stařešinovi vysvětlili tak, že ten barák je ve skutečnosti kytka a ta voní způsobem, který láká šelmy. Lidé to podle nich cítit nemůžou, protože nejsou zvěř.
Vávra se postaví na zápraží své vily. V té chvíli do něj ťukne právě procházející rys a vrávoravě krouživým krokem se snaží odejít po svých. Potom se začne kutálet. Nakonec skončí pod schody. Kšeftaří se pochechtávají. Světlice všechny zarazí silným hlasem: "Vávra se rozhodl, že pojedeme."
"To neumí mluvit sám?"
"Po-Po-je-de-de-me," zakoktá Vávra.
Kšeftaři se znovu škodolibě smějí.
"Ses nějak moc zřídil, ne?"
"Já mu nerozumím?"
Vávra jen pokrčí mlčky rameny. Patová situace. Co teď?
Z problému je dostavá Světlice. "Tak ať pokyne, to přece jde, no ne?"
Kšeftaři se chvíli radí. Obvykleji se kyne pro další šlem či blaf. Jenže, ono vlastně všechno znamená v grupě souhlas.
"Tak ať pokyne," zařvou nakonec nesouvisle sborem.
Vávra schová palec, malíček a prsteníček. Zbývající prsty nechá nahoře a ruku zvedne nad hlavu. Nikdo netuší, proč se kyne takhle složitě. Jenže, když týpek pokyne jinak, nikdo mu prostě nebude rozumět.
Kšeftaři zamručí a víc už nečekají. Začnou balit baráky a všechno skládat na Hoboj. Vávra se také chystá balit. Nejdřív ho ale zaujme ten rys pod schody. Ani neodešel do krajiny. Sám neví proč, ale rozhodne si ho vzít sebou. Hodí ho tedy do své obytné buňky v Hoboji. Potom zase jen pokrčí rameny a rozpochoduje se okolo dopravního prostředku. Kouká na tu masu železa skoro se zalíbením. Zaujatě kráčí pořád dokola, až se ocitne znovu na začátku. Dřív napočítal i 3000 kroků. Dnes třeba jen 2000. Jindy ale i třicet tisíc. Nikdy nepochopil, proč to tak je. Přemítá o tom, že by se zeptal někoho dalšího. Z myšlenek ho přeruší ostatní kšeftaři křikem, který ho pronásleduje už od té doby co si ho zapamatoval.
Běloch si přisadí: "Dělej, Vávro, seš stejně pomalej jako předtím, to snad není pravda."
Vávra jen pokrčí rameny, pomalu dobalí a když za sebou zavře kabinu, ťukne do jednoho tlačítka na jakémsi přístroji co mu vrazili do ruky řidiči. "Tak kam to bude, Vávro?"
Vávra pokrčí rameny. Zavře svoji kabinu, rysa nechá uvnitř spát. Vleze do kabiny Světlice. Z přístroje elipsovitého tvaru se ozýva znovu: "Tak kam to bude, Vávro."
Světlice se ujme slova: "On Vávra nemůže mluvit. Nemůžete něco navrhnout a on vám pak pokyne?"
"To by šlo," připustí oni.
Řidiči jsou obvykle nejvypitější týpci. Vlastně ani moc nekšeftují. Spíš chtějí pořád něco řídit.
"Třeba na jih?"
Vávra kroutí hlavou.
"Na jih ne."
"Na sever?"
Vávra pokyne.
"Jo na sever," odvětí Světlice, "Nevidíte, že Vávra pokynul?"
"A kyne pořád?" představují si buchtu řidiči.
"Už ne," odsekne otrávěně Světlice protahujíc panenky.
"Tak fajn," ozve se pobavěně z elipsoidu. Chvíli je úplné ticho, ale pak řidič znovu promluví:
"Na sever bysme se otáčeli půl dne, protože Hadrák to natočil na jih. Tak kam?"
Vávra mávne rukou.
"Kamkoliv, kde je kšeft," odpoví obchodnicky Světlice.
Krajinou se ozve dunivý zvuk o veliké síle. Všechna zvířata na dohled utíkají pryč a vrážejí přitom do sebe. Pokud neutečou, ohluchnou, a brzy je někdo sežere. Hoboj se rozjede a dokud něco nepotká bude klikatě válcovat krajinou podle rozverných zásahů řidičů. Řidiči tvrdívají, že jezdí po silnici. Možná mají pravdu. Nikdo jiný tu silnici však nikdy neviděl, dokud se nestal řidičem hoboje.

Cíl je v nedohlednu... Je noc, není vidět na krok. A tak se všechno důležité uvnitř hoboje děje bez veškeré interakce s okolím. Lide posedávají nebo polehávají a povětšinou mlčky pozorují jeden druhého, nemají cestovaní o nic raději než hovězí maso jedoucí na porážku přes půl Evropy. Naštěstí je však nečeká nic tak zásadního, at už dojedou na druhou stranu světadílu nebo prostě jen o pár baráků dál. Nejstrašnější věc na kterou pokaždé s hrůzou v očích bez ustání myslí, je náraz. Aby se strachu vyhli, chlastají šlem a šnupou blaf. Bez uzardění tak dobrá polovina z nich během přemisťování buď usne, nebo se vyzvrací z podoby či dočasně ztratí veškerou návaznost na svoji obvyklou osobnost. Všichni bez rozdílu chtějí být v okamžiku nárazu v bezvědomí.
Vávra hledí se zadumaným výrazem ve tváři před sebe. Nemyslí ani na náraz ani na to, kde je. Přemítá jen, jak dlouho ještě bude žít, když je nejstarší. Pak ho napadá, že když byl dítě, tak přece vůbec nekoktal. Taky mu dojde, že nejezdil v hoboji, nepatřil ke grupě. Kde tedy byl? "Nikde," zaplaší skázonosnou myšlenku nahlas. Vědět je horší než zemřít.
Hoboj má brzdy, ale nikdo o nich neví. Ohromný kolos tak zpravidla zastaví až nouzovým čidlem, které reaguje na vzdálenost sta kroků od překážky. Náraz způsobuje záchranná pneumatická vzpěra. Jen díky ní se ještě nestalo, že by tyto útvary velké jako mnohopatrové budovy něco opravdu zničili.
Náraz musel nutně přijít i tentokrát. Bylo už skoro ráno a stalo se. Třeskutá rána se zozlehla krajinou. Řidiči se rázem probudili z dřímoty a za chvíli zase upadli do bezvědomí jak hlavami narazili na čelní sklo. Obvykle tlumívají náraz polštáři, ale klid temné noční oblohy bez hvězd je uchlácholil přespříliš. Pohodlí zaplacené boulemi a tupou bolestí v zátylku příště snad dodá více ostražitosti i kormidelníkům hoboje. Ostatní z Grupy se smýkají jeden po druhém, ale bez větších obtíží znovu vstávájí. Kupodivu i většina lidí v delíriu se vrací do obvyklého režimu. Pomalu se jeden po druhém přemisťují k východu. Mezitím vyšlou Vávru, aby šel k překážce dojednat podmínky. Je to jedna z výsad i povinností stařešiny, být všude první.

The last book